Ze spořáků rovnou do bitcoinů
Když bývala inflace do jednoho procenta, málokdo ji řešil, teď v době zvyšujících se cen to začínáme řešit. Jedno procento na spořicích účtech je nic.Do extrému. A jak jsou Češi při zhodnocování peněz konzervativnější, tak v momentě, kdy domácnostem rostou příjmy a mají volné peníze, tak se vrhají do opačných extrémů a zkoušejí jít i do nesmyslného rizika. Příkladem jsou kryptoměny, dalším příkladem je obchodování na měnovém trhu nebo investice do rizikových korporátních dluhopisů.
Vím co, nevím jak. Finanční gramotnost a znalost finančních produktů se stále zlepšuje. Stále ale nejsme na úrovni třeba Německa či Velké Británie. Znalost je hodně povrchní. A leckdy, když už člověk zná vlastnosti daného produktu, tak zase neví, jak jej správně použít. Takže využívá často správné produkty, ale špatným způsobem. Příkladem je třeba využití stavebního spoření na dvacetiletém horizontu na spoření dětem, aby měly peníze, až půjdou na vysokou školu. Z 90. let je zažité, že stavební spoření je nejvýhodnější spoření. Ono sice pořád je, ale na období šesti let, s každým dalším rokem ale efektivní výnos klesá. A dalším příkladem je, že lidé podlehnou lákavé nabídce či reklamě na nějaký produkt, který sice není špatný, ale použijí ho stylem, že do něj dají polovinu svého majetku, aniž by zvážili rizika. A jdou tak z extrému do extrému. V čem jsme se výrazně zlepšili, je vnímání potřeby vytvářet si rezervy. I tak je spousta domácností ochotná zadlužit se kvůli vánočním dárkům či dovolené a spoléhají pak na to, že to splatí z budoucích příjmů.
Místo strategie spekulace. Často se také stává, že lidé investují do akcií či akciových podílových fondů na ročním horizontu, což je pak spekulace a ne strategická investice, a to i v případě diverzifikovaného portfolia. A u řady klientů se stává, že i když jsou připraveni investovat na delší dobu, tak zhodnocení sledují na roční bázi a běda, kdy fond v některém roce vydělá méně než spořicí účet, nebo dokonce prodělá. Vyšší výnos je ale odměnou za vyšší volatilitu, tedy za fakt, že v některých letech se hodnota mého majetku i výrazněji sníží, na deseti-patnáctiletém horizontu je ale takové kolísání zcela zanedbatelné.
Kam s penězi? Na horizontu do roka či do dvou let nemá cenu chodit do rizika a nezbývá než se smířit s nízkým výnosem na spořicím účtu nebo termínovaném vkladu. Chcete-li i přesto vyšší výnos, tak ale s vědomím, že za dva roky můžete i prodělat. Nejenže se může stát, že nepřekonáte inflaci, ale můžete se dostat i do ztráty. Na horizontu alespoň pěti let už je možné sestavit portfolio, ve kterém budou z části dluhopisové fondy, i když za současné situace asi ne státní dluhopisy vyspělých zemí. V portfoliu může být i fond korporátních dluhopisů. Ale i na horizontu pěti let bych umístil část peněz na spořicí účet či termínovaný vklad. V takovém případě záleží i na objemu.
Delší horizont? A na dlouhodobém horizontu záleží na averzi k riziku daného člověka. Preferoval bych investici do akcií spíše než do dluhopisů. Líbí se mi názor, že každý člověk vlastní dluhopis, který každý měsíc přináší výnos ve formě výplaty či příjmu z podnikání. Takže mladý člověk, který neinvestuje, má vlastně portfolio ve 100 procentech v dluhopisech a měl by tedy přikupovat akcie, aby ho vyvažoval. A naopak čím blíž je konci produktivního věku, tak majetek více doplňovat dluhopisy.
Nejčastější chyba? Obzvlášť při pravidelném investování je zcela zbytečné vývoj sledovat, tedy pokud se už neblížíte ke konci horizontu. Střídají se totiž dvě zbytečné fáze – fáze euforie, když trhy rostou a ještě zbytečnější fáze paniky, když klesají. Mediální masáž nám v tomto příliš nepomáhá, nepodléhejte mase. Až bude Lucka Borhyová mluvit o propadech, zachovejte klid. Při nejhorším se blíží zajímavá příležitost k nákupu.
4.11.2018